Jak jsem opustil ...

Mám kupu rozepsaných textů, které nikdy nevyšly. Většinou z toho důvodu, že jsem je napsal a přestaly se mi líbit. Tenhle si nicméně zveřejnění zaslouží. Před čtyřmi lety jsem nastoupil do firmy, kde jsem se staral o servery. Postupně jsem se integroval natolik, až mě ta práce sežrala. Na konci jsem si nedokázal představit, že bych na týden odjel a nic nedělal. Ještě že to je už za mnou.

Nikdy jsem tam neměl přímou zodpovědnost a i když všechno dopadlo dobře, beru to jako svoje selhání. Člověka zžírá, že by měl opustit jistotu jen proto, že se mu něco trochu nelíbí, což je problém, který je osudný nejen mě, ale i dalším lidem. Pokud máte hypotéku nebo platíte nájem, asi si nedokážete představit, že necháte práce co vás teď živí, aniž byste měli reálný plán, co dál. Já jsem se nikdy o nedostatek práce bát nemusel, ale stejně mě to tady rozebralo.

Poslední rok jsem pracoval na serverech sám. Tenhle fakt je z dnešního pohledu strašně vtipnej, protože pro firmu zaměstnávající přes sto lidí s příjmy ze serverů, resp. z toho, co na nich běželo, byly existenčně důležité. Další lidé se do toho pouštět nechtěli, i když by to třeba zvládali, takže cokoli se někde sesypalo, tak čas kdy se to vyřeší, byl na mě. A že to někdy nešlo podle plánu. Odjet v takové době třeba na dovolenou? He he :-) Jednou nebo dvakrát jsem se na pár dní utrhnul, ale nikdy to nebylo s čistou hlavou.

I když se procesy měnily. Byl jsem pro něj externí dodavatel. Nebyl jsem v jejich kanclech, neměl jsem jejich telefon a byl jsem placen od hodiny jen za věci, co jsem udělal. Někdo rozhodl co se bude dělat a já pak jel podle seznamu a dělal. Zároveň jsem řešil aktuální potřeby všech vývojářů. Závazky se během těch třech let měnily, ale tyhle podmínky ne. Důsledkem bylo, že jsem si od práce prakticky neodpočinul. Pořád mě honilo množství hodin, které musím odpracovat a balancoval jsem s tím mezi klienty. Bez smlouvy na pevnou částku bych do toho dnes už nešel.

Hodinové ohodnocení v takovém rozsahu mimo kancly a s dalšími klienty na krku je prostě ošemetné. Občas se potřeby klientů mísí a já strávil spoustu času managováním vůbec toho, co mám dělat a tenhle čas mi nikdo neplatil. Dnes to je tak, že jsem všechny tehdejší klienty buď pustil nebo přesunul na Roští, kde jsou vypracované procesy, které se o ně postarají. Mám jen jednoho klienta, který může zvednout telefon a 247 něco chtít přímo ode mě. Sice jsem zodpovědný i za klienty Roští.cz, ale tam už na to nejsem sám.

V době, kdy bylo tohle všechno aktuální, jsem navíc seděl v Bazarobotu, kde jsem výměnou za místo u stolu občas řešil nějaké problémy. Pohybovalo se tam dost lidí a občas mě to vyvedlo ze soustředění. Byly to těžké časy na špatně nastavený systém.

Ale zpět. Plánování se provádělo jednou za 14 dní na půlhodinových hovorech s člověkem, co řídil 50 lidí a o serverech toho moc nevěděl. Mělo to různé důsledky. Měl jsem nějaké nápady, které řešily reálné problémy, ale nebyly mi schváleny. Navíc jsem měl problémy držet krok s každodenními požadavky od lidí na nejrůznější kraviny jako zvětšit disk támhle, vytvořit email tady, vyřešit problém s databází tuhle. Na nějaké dlouhodobé úkoly nezbývala nálada. Není jednoduché se soustředit na práci, co zabere 20 hodin, když každé dvě hodiny zvoní telefon a člověk se tomuto novému problému musí hodinu věnovat. Krom toho tu byl Bazarobot.

A tak jsem dlouhodobé úkoly nedělal. Občas mě něco chytlo, tak jsem provedl nějakou evaluaci, něco třeba nasadil, ale postupem času, když jsem ztratil profesní zájem, projekt chcípnul společně s ním. Nebyl čas ani motivace.

A pak to takhle jednou přišlo. Člověk, co mě sem dostal, mě jednou představil v Energylinxu. Měl jsem pro ně být konzultant na pár hodin měsíčně jako Python developer. Úvodní pohovor jsem řádně zpackal, ale hned po prvním představovacím emailu si všimli, že toho dělám víc než jen vývoj v Pythonu. Ukázalo se, že v těchto oblastech mají nějaké mezery. Moje journey mohla začít a stejný člověk, co mě sem dosadil, který tu spravoval servery předemnou a už to nechtěl znovu dělat, nastartoval sled událostí, které ho tam vrátily zpátky.

Dostal jsem se tedy do situace, kdy mi současná práce způsobovala ztrátu a to výraznou. Navíc Energylinx nechtěl servisní věci, resp. nemá 200 serverů na kterých pracuje 50 vývojářů, takže problémů není tolik. Tahle firma funguje jinak. Je to dáno i počtem a velikostí projektů, ale v Energylinxu, i když jsou tam stále velké mezery, se dostává do produkce kód až po docela intenzivním testování a to i samotnými klienty. Navíc systémy, na kterých tento kód běží, jsou mnohem homogennější. Těch faktorů je ještě spousta od organizace vývoje, po vybrání správných nástrojů, ochoty chodit slepými uličkami až po investování více času do na první pohled zbytečné práce. A tohle všechno je propojené a i když se nedělá všechno dobře, věci jdou líp, když se o to celý tým alespoň snaží. Jen co jsem se v Energylinxu rozkoukal, tak jsem tam pomohl udělat tolik změn, že všichni, co tam pracujeme, máme mnohem klidnější spaní. Víme, když je něco špatně, kde to je špatně, jak moc to je špatně a často i proč to je špatně. Ke klientům se dneska prakticky nedostává kód, který měl nějaké zásadní nedostatky a o těch, co se tam dostanou, víme, než nám vůbec napíšou.

Každopádně jsem měl po téhle novince pevnější půdu pod nohama a tak jsem se začal sápat po větších penězích. Dneska vím, že to nebylo vůbec o penězích. Jednou jsem se dozvěděl, že jiný člověk, který tu také dělá externě je “výrazně dražší než já”. Nevěděl jsem částku, ale měl jsem představu. Tak jsem se toho chytil a co jsem se nedozvěděl: “Až budeš dobrej jako on, tak pak dostaneš víc”. Za tři měsíce bylo moje působení v této firmě minulostí. Ta věta byla během našeho rozhovoru na první pohled nedůležitá, byla řečena ve vtipu v uvolněné atmosféře, ale do dnes si ji pamatuju a je jednou z věcí, co mi utváří konečný obraz.

V knize o Elonu Muskovi je vyprávění z doby, kdy Elon pracoval ještě na PayPalu. Jednou na tabuli našel chybnou rovnici, kterou tam napsal jeho zaměstnanec. Tu rovnici opravil a později si uvědomil, že sice měl na tabuli opravenou rovnici, ale ztratil zaměstnance. Spousta lidí vám řekne, že je lepší ve firmě udržovat formální atmosféru. Osobně tomu nejsem nakloněn, tedy alespoň ne u IT firem. Snažíte se všichni společně něco vybudovat a trávíte spolu 8 i více hodin denně. Takoví lidé jsou vaše druhá rodina a formální atmosféra sem nepatří. Když už si všichni tykají a říkají si vtipy, je strašně jednoduché z pozice šéfa srazit zaměstnance na kolena. On to neřekne, ve firmě zůstane, ale stane se z něj neefektivní loutka, která nebude dělat pro firmu, ale pro to, aby se uživila. A pak je strašný rozdíl ve výstupu, který z takového zaměstnance leze.

Setkal jsem se s takovým chováním už dřív a dokud jsem nenarazil na Energylinx, nepoznal jsem, jak dobře funguje tým, když člověk, co ho vede, ví co dělá.

O pár týdnů později, co jsem si řekl o víc peněz, jsem se začal sápat po možnosti rozhodovat, co se vlastně bude dělat. Neměl jsem nic rozmyšleného, ale věděl jsem, že problém je spíše systémový, než že bych dělal něco opravdu špatně. Chtěl jsem systém změnit, což vyústilo v nevinnou otázku, ale narazil jsem hned tam. Prý bych to nezvládl.

Už to je skoro půl roku. S mým odchodem vzniklo IT oddělení, v něm jsou tři lidé a firma jako taková je na tom teď mnohem líp, než byla se mnou.

A jak na tom jsem teď? Snažím se čerpat ze zkušeností, které mi ty poslední roky daly. Mám víc peněz, větší klid, věnuju se ve volném čase elektronice, pohybu, mám vlastní kancelář a pro Roští sháníme prvního zaměstnance. Nakonec se tedy stane všechno, jak to mělo být už před rokem :-)

Update: Vyškrtnul jsem jméno firmy. Nebylo fér ho sem psát.